Ale kdepak. Naprosto normálně s nimi mohou pracovat a dnes pro ně nejsou dotykové displeje překážkou. Samozřejmě za předpokladu, že použijí vhodnou asistivní technologii, která jim práci s dotykovým displejem umožní (což ale platí o všech pomůckách, založených na výpočetní technice).
Česká televize ve středu 10. 10. 2012 odvysílala reportáž Nevidomí jsou z dotykových displejů bezradní, obsahující řadu zavádějících tvrzení, která bych rád uvedl na pravou míru. Celkově mně reportáž vyznívá tak, jak se píše v prvním odstavci: “Řada výrobců zapomíná na nevidomé, přístroje s dotykovým displejem jsou pro ně fakticky neovladatelné. Nadějí by pro ně mohla být speciální technologie Sensek, kterou by mohly být tablety vybaveny v následujícím roce.”
A také tak, že ČT hledá problém někde, kde vlastně vůbec není a trh už jej dávno vyřešil.
Začněme hned titulkem reportáže. Jsou nevidomí z dotykových displejů bezradní? Někteří možná ano (viz ti dva pánové na začátku reportáže), ale myslím že v obecné rovině rozhodně nijak víc, než z běžného (nepřizpůsobeného) počítače či mobilního telefonu. Ty je totiž také třeba pro to, aby s nimi mohl nevidomý člověk pracovat, doplnit asistivní technologií, která to umožní. V případě nevidomých uživatelů se typicky jedná o screen reader, doplněný hlasovou syntézou, eventuálně hmatovým zobrazovačem. Tyto technologie zajišťují to, že nevidomý člověk je pak schopen s běžným počítačem, notebookem, tabletem nebo telefonem pracovat. Nejedná se o nic zvláštního ani převratného, tyto technologie už jsou tady docela dlouhou dobu.
Úplně stejně bych totiž mohl napsat, že nevidomí jsou bezradní z běžných osobních počítačů, vozíčkáři z běžných automobilů, atp. A měl bych pravdu. Protože pokud si je (nebo jim je někdo) nepřizpůsobí, tak jsou pro ně celkem pochopitelně nepoužitelné. Na tom není nic překvapivého ani divného. Titulek reportáže se v nás ale bohužel snaží vyvolat dojem, že zařízení s dotykovými displeji jsou obecně pro nevidomé uživatele nepoužitelné a ti jsou z nich bezradní.
V úvodu reportáže se říká “řada výrobců zapomíná na nevidomé a dotykové přístroje jsou pro ně fakticky neovladatelné”. Toto tvrzení se snaží potvrdit to, co už naznačuje titulek, tedy problematičnost dotykového ovládání pro nevidomé. Nevím, jak je ta řada dlouhá, ale když to otočíme, tak majoritní operační systémy (iOS a Android) jsou už dnes pro nevidomé přístupné out-of-the-box a pokud si nevidomý uživatel vybere některý z nich, tak s ním může prakticky bez obtíží pracovat. Pokud si vybere nějaký jiný (nepřístupný), tak je to jeho (špatná) volba, za kterou mu ale nikdo nemůže, protože přístupná zařízení na trhu jsou.
Další tvrzení “Bez hlasového ovládání je nemají šanci používat.” také neodpovídá realitě. Nevidomí uživatelé k ovládání výpočetní techniky nepotřebují hlasové ovládání (tedy technologii, pomocí níž budou počítači zadávat příkazy hlasem), ale hlasový výstup (tedy technologii, která jim naopak bude informace z obrazovky číst).
Tvrzení o problematičnosti dotykového ovládání nám mají potvrdit i dva nevidomí pánové. Ten první používá přes deset let staré systémy, protože výrobci podle něj na nevidomé zapomínají a práci s dotykovým displejem si představit nedokáže. Druhý pán se kvůli trendu dotykových displejů cítí být na okraji společnosti. Naprosto seriózně by mě zajímalo, zda oba dva pánové měli možnost (a chuť) si někým znalým věci nechat ukázat ovládání přístroje s dotykovým displejem poslepu a vyzkoušet si, jak to funguje. Mám za to, že ne. Protože kdyby ano, tak by takto mluvit nemohli.
Nyní se reportáž otáčí do pozitivního duchu v tom, že někteří přední výrobci dotykových zařízení na nevidomé myslí a stále zdokonalují systém hlasového ovládání. Následuje ale ukázka hlasového výstupu, konkrétně screen readeru Voice Over.
Pokračujeme informací o tom, že některé tablety či dotykové telefony dokáží nevidomým zprostředkovat přes 90 % veškerého obsahu. Tady by mě docela zajímalo, proč zrovna 90 %? Z jakého průzkumu či studie toto číslo vychází?
Revolucí má pak být dotyková technologie Sensek. "To funguje tak, že se dotýkáte běžného hladkého skla, ale ten pocitový vjem je, jako byste se dotýkali nějaké struktury," upřesnil šéfredaktor počítačového portálu David Polesný. Asi jsem málo důvtipný, ale mně tedy David nic neupřesnil, tato věta mi přijde naprosto vytržená z kontextu a vůbec jsem z reportáže nepochopil, jak má tato technologie fungovat a pomoci nevidomým.
Pěknou tečkou na závěr, která to ale nezachrání, je pak otevření mého blogu na iPadu (děkuji za reklamu ;-). Jen ho asi bohužel ti, co reportáž připravovali, nečetli, protože jinak by se třeba v seriálu od Romana Kabelky iPad: standard přístupnosti dotykových zařízení dočetli, jak že to s tím dotykovým ovládáním poslepu vlastně je.
A ještě by si to mohli i prohlédnout na videu, které obsahuje i ukázku toho, jak si na iPadu pustit právě ČT24.
Shrnutí
Shrňme si tedy, co jsme se z reportáže dozvěděli. Nevidomí jsou z dotykových displejů bezradní a někteří se kvůli nim dokonce cítí být i na okraji společnosti, protože většina výrobci na nevidomé zapomíná. Naštěstí někteří přední výrobci na nevidomé myslí a jejich zařízení jim dokáží zprostředkovat až 90 % veškerého obsahu. Zachránit situaci by pak měla technologie Sensek, o které jsme se v reportáži dozvěděli ale jen to, že když se dotýkáme běžného hladkého skla, tak máme pocitový vjem takový, že se dotýkáme nějaké struktury.
A jaká je skutečnost?
Samozřejmě nic není černobílé a jistě se najdou mezi nevidomými uživateli tací, kterým dotykové displeje z nějakého důvodu vyhovovat nebudou (ale takové uživatele najdeme i mezi lidmi bez zrakového hendikepu).
Dle mého názoru je důležité vědět, že s dotykovým displejem je možné už dnes pracovat i poslepu, že uživatelé mají dokonce na výběr z několika možností, jak si přístroje s dotykovým ovládáním zpřístupnit a nemusí čekat na Sentek. To, že se způsob práce liší od zaběhnutého ovládání z klávesnice a to, že nemusí vyhovovat každému, je pochopitelné.
Pravdou je, že o dotykové ovládání je mezi nevidomými uživateli velký zájem. Když jsme tuto tématiku zařadili do programu loňských doprovodných aktivit Tmavomodrého festivalu, praskal sál ve švech. Nevidomý Matěj Plch se tématice přístupnosti Androidu soustavně věnuje už dva roky a publikuje o tom na www.blind-android.cz. Můj nevidomý kolega Roman Kabelka si na letošní WebExpo už ani notebook nebral a veškeré prezentování přístupnosti zvládl s iPadem, iPhonem a hmatovým zobrazovačem. Nevidomý Pavel Ondra, šéf accessibility.gug.cz, už vystřídal několik telefonů s dotykovým ovládáním. A tak bych mohl pokračovat.
Proto mi přijde docela škoda, že reportáž nebyla pojata v opačném duchu a naopak neukázala, co všechno už lze dnes poslepu s dotykovým displejem dělat a namotivovala tak i další nevidomé lidi, kteří se z nějakého důvodu dotykového ovládání bojí, aby si je vyzkoušeli a začali je používat.
Trochu se obávám, že tato reportáž bude mít účinek přesně opačný. “Vždyť i v televizi říkali, že nevidomí jsou z dotykových displejů bezradní. Tak ono to asi ještě pro mě není přístupné,” řeknou si ti, co o problematice moc neví. Ti znalí věci z toho pak budou mít akorát srandu.
Úplně na závěr bych proto rád pozval redaktory České televize - pokud by chtěli natočit reportáž o tom, jak je to s dotykovým ovládáním poslepu ve skutečnosti - k nám do Brna, kde je rádi přivítáme a vše předvedeme ;-)
